Historie Shiatsu

Shiatsu má původ v čínských masážích Anma (an-tlačit, mou-údery), které se dostaly do Japonska kolem 6. století. Základy těchto technik lze hledat již v textech proslulé knihy Žlutého císaře. Do Japonska toto umění údajně přivezl buddhistický kněz Gan Jin Osho roku 552 našeho letopočtu. Tato čínská umění mimo jiné obsahovala akupresuru, akupunkturu, moxování a reflexní terapie. Velký rozvoj japonské akupunktury a akupresury bývá připisován Waichi Sugiamovi (1614–1694), který založil 45 lékařských škol.

Až v roce 1911 je zákonem umožněno provádět profesionálně masáže anma a další techniky. To vedlo k předefinování terapeutických přístupů a vzniku knihy Shiatsu. Autor Tamaie Tempaku je díky tomu považován za zakladatele metody shiatsu.

Mezi jeho následovníky a nejvýznamnější žáky se řadí Katsusuke Serizawa, který se především věnoval péči o jednotlivé body se stěžejním dílem Tsubo: Vital Points for Oriental Therapy. Dalším žákem byl Tokujiro Namikoshi, který na Hokkaidu roku 1925 založil kliniku Apakku Ho, budoucí Shiatsu Institute of Therapy. Namikoshi byl silně ovlivněn západní medicínou, proto v jeho systému nejsou žádné zmínky o meridiánech (energetických drahách). Další z žáků byl Shitsuto Masunaga, který původně vystudoval psychologii a spojil své zkušenosti z tohoto oboru s tradičními poznatky o meridiánech a nazval svůj styl ZEN SHIATSU.